Bezmoc mocných neboli o mezích možného v antropocenním světě
ELIŠKA FULÍNOVÁ / 16:00 / CENTRAL - MUZEUM UMĚNÍ OLOMOUC
Descartes kdysi snil o takovém vědeckém poznání, díky kterému by se snad člověk jednou v budoucnu mohl stát "jakoby pánem a vládcem přírody". Taková úvaha zjevně připouští ohromnou potenciální moc vědy a člověka, který by byl schopen si ji osvojit, ale zejména předpokládá, že příroda sama je cosi, nad čím se dá (osvíceně) vládnout a panovat. Budoucnost nastala a antropocén takříkajíc vlepil moderně a její sebedůvěře pořádný políček. Svět neběží jako hladce vyladěný stroj, spíš připomíná kompost (D. Haraway) a člověk nevládne a nepanuje, neboť je v něm zahrabán až po uši a snaží se sám sebe zcela nezahlušit vlastními toxickými výměšky. Vadí to ale skutečně tolik? Možná stačí vzdát se aspoň zčásti bažení po jasných hranicích a kontrole, aby se lidská kompostová situace jevila méně tragicky a nevesele. Kdo netouží po čistotě, ten se netrápí, když se zamaže.